Zajímá tě víc a dáš nám 5 minut? Tak čti!
Sladká záchrana života
CUKROVKÁŘI CUKR
DIVADELNÍ HRA O ČTYŘECH DĚJSTVÍCH PODLE REÁLNÝCH SKUTEČNOSTÍ
Role a jejich charakteristiky:
Mozek ………………… zbožnuje cukr. Úplně ho žere, a to hodně a rád. Inzulin je mu úplně putna, na nic ho nepotřebuje. Občas na něj žárlí, inzulin mu totiž cukr schovává do svalů.
Svaly a tuky …………… pro příjem cukru z krve potřebují inzulín, bez něj si neškrtnou.
Inzulín ………………….. klíč i lopata, která láduje cukr z krve do svalů a tuků. Bez inzulinu svaly a tuky utřou, cukr se do nich nedostane.
Cukr ……………………. je sladkej a neodolatelnej. Mozek ho miluje a odmítá bez něj fungovat.
Cukrovka ………………. vražedkyně inzulinu. U mladých útočí na slivniku, u starších alespoň rozbíjí zámky na vratech svalových a tukových buněk. Ty pak inzulín okázale ignorují, přestože zmírají hlady.
Dějství první : Zdraví lidé
Máš nízký cukr.
Pro mozek to stačí, ale na svaly nezbývá. Jsi slabý.
Cítíš hlad. Slupneš tyčku.
Cukr se vstřebá do krve, je ho tam hodně! Mozek si ujíždí na sladké vlně.
Jenže hodně cukru je i signál pro slinivku: “Produkuj inzulín!”
Inzulín odemyká brány svalových a tukových buněk, cukr se valí dovnitř.
Cukr se spotřebuje.
Máš nízký cukr.
Pro mozek to nějak stačí, ale na svaly nezbývá. Jsi slabý.
Cítíš hlad. Slupneš tyčku.
Cukr se vstřebá do krve, je ho tam hodně! Mozek si ujíždí na sladké vlně…
… opakuj do konce života. Nebo dokud nedostaneš cukrovku. Abys ji nedostal, dej si místo tyčky rajče. Třeba tyčkové.
Dějství druhé - na scénu vchází cukrovka
Začátek stejný jak v předchozím dějství.
Máš nízký cukr. Pro mozek to stačí, ale na svaly nezbývá. Jsi slabý.
Cítíš hlad. Slupneš tyčku (nebo rajče). Cukr se vstřebá do krve, je ho tam hodně!
Dramatická hudba - na scénu vstupuje cukrovka a vypíná slinivku. Inzulín není. Nebo je, ale buňky na něj nereagují. Jejich vrata jsou trvale uzamčena.
Mozek je relativně happy, ale ty jsi slabý jak muška... Tělo tolik cukru nechce, zkouší ho vyčůrat. Furt piješ a piješ a čůráš a čůráš. Stav se pomaličku zhoršuje, každým dnem se cukr v krvi hromadí, přesto máš hlad. Svalové buňky na tu hromadu cukru okolo dělají psí oči, ale bez inzulínu mají smolíka.
A pak se to konečně řeší, felčar pochopí, že si asi nevymýšlíš, diagnostika je rychlá a ty objevuješ svět počítání cukru a dávkování inzulinu.
Podobná situace nastává, když si již léčený cukrovkář dává neadekvátně moc cukru, válí si šunky doma, pohyb žádný, inzulinu málo. Stav se ale zhoršuje postupně. Když si to náhodou spleteš a dáš mu hrnek sladkého nápoje, zahučí v něm jak kapka v moři, rozhodně mu to akutně neublíží.
Dějství třetí - dobře léčený cukrovkář
Obsazení i děj identický jako dějství první (zdravý člověk) s tím rozdílem, že místo slinivky inzulín do těla proudí ze stříkačky nebo z inzulinové pumpy. Cukrovkář si změří cukr, podle toho vypočítá dávku inzulinu. Jooo, když ještě kdysi dávno nebyl inzulin k dispozici, to jsi fakt nechtěl být cukrovkářem…
Dějství čtvrté a finální - jde o život!
Máš cukrovku a žiješ s ní relativně normální život. Vztah je to sice na houby, ale většinou je pěkně zticha a neprudí. Ranní rutina “budík, zuby, snídaně, práce” se mění na “budík, zuby, změřit cukr, dát si inzulín, snídaně, práce”.
Až do toho osudného dne.
Každý občas zaspí… Inzulín ještě stíháš, běžíš na tramvaj a snídani plánuješ sehnat cestou. Ouha, inventura. A támhle otevírají až za hodinu. Začíná ti být zle. Potíš se a třeseš. Přestává ti to dobře myslet, mozek řve jak pominutý:
“Nemám cukr! Okamžitě mi naval cukr, bídáku jeden! Co tě to napadlo sem poslat inzulín a pak bejt o hladu! Prostestuji, stávkuji a vůbec, už nejsi můj kamarád! Končím… ”.
Mozek se pomalu vypíná, nemyslíš. Točí se hlava, jsi bledý a opocený, je ti zle. Ztráta vědomí je blízko.
Var. 1: Konec smutný
Ležíš na zastávce na zemi. Okolostojící lidé tě považují za ožralu. Se znechuceným výrazem ve tváři tě překračují. Snad se bojí, snad spěchají… teď už je to jedno. Tvoje šeptání, že máš cukrovku, už nikdo neslyší. Druhý den se sice objevíš v novinách, ale ty už si to za rámeček nedáš.
Ledaže by v nebi měli rámečky.
Var. 2: Happy end
Těsně než ti mozek dává poslední sbohem se na scéně zjevuje anděl. Slečna se ptá, zda je ti dobře. Kroutíš hlavou. Naklání se k tobě a z tvého šepotu zachytává jediné slovo: “cukrovka…”. Neváhá, ví co dělat. Vedle stojícího pána pumpne o rozpitou Coca-colu*, pán ani nepípne. Slečna ji proskenuje laserovým pohledem, zda to není light ani zero. Naštěstí není. Už ti ji nabízí. Lokáš si a po prvních doušcích cítíš, jak se ti tělem rozlévá blažený pocit. Svět se přestává houpat, dech se zklidňuje. Mozek je na tebe pěkně naštvaný, ale milostivě se ujímá vlády. Slečna to ještě pojistí tatrankou a rohlíkem a zůstává s tebou, dokud ti není úplně dobře. Děkovná řeč, výměna čísel, první rande, svatba, první dítě….
Který konec to bude, záleží na nás všech.
Je někomu blbě? Zastav se, zeptej se ho, zda chce pomoct. Co mu je? Léčí se s něčím? Aha, s cukrovkou? TAK MU DEJ TEN CUKR!
*místo Cocacoly to mohl být třeba cukr z kavárny či od ZDrSEMU. Ale radši tak tři, jeden je málo.
text: MUDr. Barbara Nižnanská
foto/ilustrace: Bc. Jakub Staněk
