Víkend za všechny prachy
Záměrně píšu v množném čísle, protože jsme byli perfektně sehraný tým a pokud to šlo, vzájemně se střídali…
V pátek večer jsme s kamarády vyrazili autem na chatu k rybníku. Bylo po pracovním týdnu, tak jsme se večer náležitě „upravili“, abychom si víkend mohli užít pořádně uvolnění. V plánu bylo vyklízení kamarádova dřevníku a na odpoledne nějaké to surfování.
Ráno kolem půl osmé vstáváme (já a mých dalších 5 kamarádů) s pořádnou kocovinou a nechutí cokoliv dělat. Nakonec jsme se rozhodli, že se pustíme do práce a začali jsme z dřevníku vyhazovat všechno to harampádí, co na chatu kamarádův dědeček za celý život navozil.
V půl deváté (asi) za námi přibíhá sousedka Hanka v oranžovém županu, jestli někdo neumí první pomoc. Ptáme se, co se děje a ona odpoví „sousedovi je špatně“. Odhazujeme kladiva a lopaty a „bezpečnost – nebezpečnost“, pač jde o sousední chatu, kterou máme na dohled a psa nemají, se běžíme podívat. Kolem dokola bloudí sousedova manželka – lehce otřesená.
Teď už krokem dojdeme do chaty a vidíme souseda, jak leží docela spokojeně v posteli – až na to, že je pomočený a nedýchá… Sundat ve třech asi 120 kg člověka není snadné, ale podařilo se. Mí kamarádi, kteří po celou dobu, kdy jsem se školila na lektora, byli nucení posluchat moje zážitky, se rychle chopili práce a začali s masáží. Mezi tím volám na 155 a dozvídám se instrukce, které tady všichni známe. Během telefonu už vysílám 1 slečnu k hlavní silnici (odbočka se dá dobře minout) a druhá kamarádka čeká na další strategické odbočce.
Další 2 lidi se venku starají o starou paní, ať se nám tu taky nesloží.
Vevnitř se zatím střídáme na masáži a počítáme ruplá žebra. Navíc se shodujeme, že se nikomu z nás do pána nechce dýchat. Vzpomínám si na Ambu masku z Hvězdy a protože má volné ruce, běžím pro ni do auta. S tou už se „neštítil“ nikdo.
Při resuscitaci nás překvapilo několik věcí – pán byl tak tlustý, že pořádně zaklonit hlavu byl problém, ale s maskou se nakonec dýchat dalo. Druhou věcí byl dost nepříjemný fakt, že se při začátku resuscitace ozývaly dost nepříjemné zvuky praskání žeber. Mít natrénováno na andule je fajn, ale když žebro praskne pod rukama, nic moc.
Střídali jsme se na masáži asi po třech minutách a mezi tím jsem sbírala informace, co se vlastně stalo:
Soused (81 let) si prý kolem třetí hodiny ranní stěžoval, že ho bolí žaludek. Tak se trochu najedl, byl totiž diabetik. Proběhlo nějaké měření cukru v krvi, ale nepamatuju si výsledek. Šel si lehnout, ráno si popovídal s manželkou, nasnídal se, ženě řekl, ať zavolá synovi – ať pro ně přijede, že mu není dobře. Žena telefonát odložila a šla vařit guláš. Po nějaké době se šla na manžela podívat a zjistila, že s ní „nechce mluvit.“ Tak běžela za sousedkou s telefonem, ať najde číslo na syna a lehce jí převyprávěla, co se stalo. Ta slečna (oranžový župan) pak za námi přiběhla.
Taky se podařilo najít a dát do kupy nějaké léky, co pán bral.
Za 20 minut přijela záchranka. Pána napojili na vše potřebné, ale neměli defibrilátor, tak jsme masírovali dál dalších 20 minut (saniťák už měl taky věk). Stařík dostal 5 adrenalinů a bohužel…
Záchranáři se ptali, jestli jsme zdravotníci, že takhle rozjetou akci ještě neviděli. Přiznala jsem se ke ZDrSEMu. Dostali jsme pochvalu a dokonce nám vyměnili filtr u Ambu masky. Od paní doktorky jsem dostala spoustu papírů pro pohřební službu a instrukce, které mám předat synovi, který na chatu pro tatínka jede. Ještě nic nevěděl a bylo na nás mu to říct.
Jinak to bylo docela pěkné léto – až na předposlední srpnový víkend.
Kachna
Bohužel naděje k návratu života po zástavě srdeční je přibližně jedna ku deseti při resuscitaci netrvající déle než 20 minut. Naděje tedy odplynula s časem. Lidé, kteří se účastnili však jsou teď bez pochybností, že to zvládnou - možná, že příští život bude zachráněn. Děkujeme Kachně, za perfektně řízenou akci.
