Ahoj Honzo, co víc napsat? Hrál se zápas a najednou jsem slyšela ránu, jak někdo spadnul - což si při souboji pod košem stává, takže jsem tomu zas tak moc nevěnovala pozornost. Když se po pár vteřinách nezvedl, bylo to divné. Rozhodčí to odpískal, spoluhráči mu pak pomáhali na nohy a on se složil znovu.
To už někdo volal záchranku a já tam, klidným krokem, došla (klidným ne ani tak proto, že nás to učíte, ale proto, že jsem si říkala, to nemůže být pravda, že jde o 1. pomoc). Zakloněná hlava byla věc, co mi naskočila hned a vůbec jsem o ní nepřemýšlela. Chvíli to vypadalo, že je v křeči, ale pak to skončilo... Byli tam tací, co chtěli vytahovat jazyk nebo dávat něco mezi zuby, ale brzy toho nechali. Už nevím, kdo první usoudil, že fakt nedýchá a začal s masáží. Já jen celou dobu klečela u něj a držela jsem zakloněnou hlavu. A aspoň slovně jsem se snažila uklidňovat tělocvikáře, který to měl celé na starosti. Když chvíli dýchal, tak jsem zkusila i "dloubnout" pod ucho - ale nic (jo, i vzpomínka na "borce" se mi vybavila). Měřením tepu se nikdo nezdržoval.
Jinak to bylo přesně, jak nás učíte - do telefonu jsme dostávali instrukce, co dělat, a podle nich jsme se řídili. Dokonce i frekvenci, jak rychle dělat masáž, jsme dostávali. Na poměr 30:2 jsem si vzpomněla, ale dýchat do Ambumana a do skutečného člověka je fakt rozdíl, na to jsem odvahu nenašla. Nikdo z nás. Chvílemi to vypadalo, že dýchá, ale pak jen chrčel, takže se masírovalo až do příjezdu záchranky. Ta ho 20 minut oživovala a pak ho odvezli.
Teď jen vím, že je na JIPce, ale víc ne. Při basketu člověk čeká nějaké výrony, zlomeniny či vykloubeniny, ale ne, že tam opravdu půjde o život. Příští týden se hraje znovu, nevím, jestli se mi chce se znovu zúčastnit (basket jsem totiž dlouho nehrála a v pondělí jsem tam šla zcela výjimečně).
Trochu si vyčítám, že jsem mohla udělat víc. Cítila jsem odpovědnost - mám přece Zdrsem, musím něco udělat, na druhou stranu jsem si říkala - je tady tolik lidí, zodpovědný tělocvikář, nebudu dělat, že jsem nejlepśí, všechno znám a všechno beru na sebe. To mi asi na mé reakci vadí nejvíc. A to, jak jsem nemohla uvěřit skutečnosti, že ten člověk vážně umírá a je potřeba dělat všechny ty věci, co jsme nacvičovali. :o(
Díky za rady. Jo, vypovídat se mi pomáhá, i když zatím to dělám bez cukrárny. Taky mi pomohlo se doma vybrečet :o) Jakou další pomoc na to Zdrsem má?
Kačka Pojkarová
